„Pro běžného fyzika té doby [kolem roku 1910] byly spekulace o atomové struktuře něčím, jako spekulace o životě na Marsu – velmi zajímavé pro ty, kteří mají rádi takové věci, ale bez větší naděje na podporu přesvědčivými vědeckými důkazy a bez většího vlivu na vědecké myšlení a vývoj.“
Edward Andrade
O konstituci atomů a molekul
Klíčová atomová teorie Nielse Bohra způsobila revoluci ve fyzikálním pojetí hmoty. Byla publikována v sérii třech studií v létě a na sklonku roku 1913 a do dnešních dnů je prezentována na středních školách nebo na úrovni vysokoškolských učebnic. Tato teorie je obvykle chápána tak, že se týká pouze atomů s jedním elektronem, což jí zajistilo ten nejvelkolepější úspěch. Z historického hlediska je však tato představa hrubým nepochopením, neboť Bohr původně uvažoval o svém duchovním počinu jako o mnohem ambicióznější teorii, jež povede k novému porozumění konstituce či struktury veškeré hmoty, ať se to týká atomů fyzika anebo molekul chemika. Konec konců už samotný titul jeho publikace, „O konstituci atomů a molekul“, naznačuje, že byla adresována stejně tak chemikům jako jeho kolegům ve fyzice. Zatímco se v první části práce Bohr zaměřil na vodíkový atom, druhou část už zasvětil hlavně komplexnějším atomům a nakonec ve třetí části se věnoval struktuře molekul. V trilogii z roku 1913 hrály úvahy a výsledky chemické povahy významnou roli, která je dnes často přehlížena. Bohrova teorie totiž měla vážné chemické důsledky především z hlediska periodického uspořádání prvků.
Helge Kragh
Několik poznámek k Bohrově práci z roku 1913
Úvod
Novověká vědecká výchova dosud tkvěla v tradici monoteismu či ve víře nahlížet přírodu a vesmír pomocí jednoho nesporného popisu na základě jedné prostoročasové a matematicko-logické formy. Jakékoli odporující představy a principy bylo nutné buď eliminovat, přehlížet, zesměšňovat anebo se je pokoušet převádět na uvedený jednotný vzor. Nejobdivuhodnějším nástrojem pro „zamaskovávání“ interpretačních nejednoznačností, obzvláště ve vysvětlení atomárního dění, je matematika – sám Heisenberg píše, že jeho paradoxy lze schovat v matematickém aparátu.
V kvantové teorii se ukázalo, že novověké subjekt-objektové paradigma a představa klasického determinismu jsou ve stávající podobě neudržitelné. Tomu však nejprve předcházel dlouholetý vývoj kvantové teorie, který trval přibližně od roku 1900 do poloviny dvacátých let (stará kvantová teorie). Zásadní roli v tomto revolučním procesu sehrál Max Planck (1858–1947; na fotografii níže s Einsteinem) a jeho převratný předpoklad o kvantování energie záření neboli kvantová hypotéza (porcovací předpoklad) z roku 1900, kterou Albert Einstein (1879–1955) v roce 1905 aplikoval na problém odhalující se vědcům, když se pokoušeli pomocí klasických představ vysvětlit například zákonitosti pro uvolňování elektronů z kovů při dopadu elektromagnetického záření (vnější fotoelektrický jev).
Planck v roce 1900 dokázal teoreticky vysvětlit problém, který se fyzikům odhaloval při experimentech se zahřátým tělesem (vyzařování černého tělesa). Jeho předchůdci k vysvětlení výsledků experimentů přistupovali na základě předpokladu spojitosti, tzn., že vyzářená energie (energie záření) může při stále kratších vlnových délkách nabývat plynule až nekonečně velkých hodnot, což se v experimentech neděje. Pomocí této hypotézy tedy nebylo možné vysvětlit známé (získané z experimentů) spektrum elektromagnetického záření. Planck dokázal, že výměna energie neprobíhá spojitě, nýbrž diskontinuitně, tzn., že je kouskována (kvantována) po miniaturních množstvíčcích či elementech, tj. kvant nebo později s Einsteinem po světelných částic (název foton pochází od Gilberta N. Lewise z roku 1926). Ty nesou energii, která je určena součinem frekvence daného typu záření a Planckovy konstanty (jako fyzikální veličina má rozměr tzv. akce, reprezentuje produkt či součin energie a času. Jinak řečeno, když dochází k výměně energie mezi zářením a tělesem, probíhá tato výměna skrze nespojité akce, a Planckova univerzální konstanta je mírou změny akce).
Planck k tomu ve svém slavnostním proslovu při udělení Nobelovy ceny v roce 1920 řekl, že formulace této „univerzální konstanty radiačního zákona nebyla tak snadná. Protože reprezentovala produkt či součin energie a času (podle prvních kalkulací to bylo 6.55·10-27 erg·sec [h = 6,626 ·10-34 J·s – pozn. F.G.]), popsal jsem to jako elementární kvantum akce.“ Navíc měl pochyby, co to vlastně všechno znamená: „Buď kvantum akce byla fiktivní kvantita, potom celá dedukce o radiačním zákoně byla v podstatě iluzorní a nereprezentovala nic než nějakou prázdnou bezvýznamnou rovnicovou hrátku, nebo byla derivace radiačního zákona založena na nějaké spolehlivé fyzikální představě. V tomto případě by kvantum akce muselo hrát fundamentální roli ve fyzice, bylo zde něco veskrze nového, dosud nikdy neslýchaného, co, zdá se, volalo po základní revizi veškerého našeho fyzikálního myšlení, které bylo vystavěno od doby ustavení infinitezimálního počtu Leibnizem a Newtonem, na základě přijetí kontinuity veškerých kauzativních spojitostí.“
Po Einsteinovi využil Planckovu hypotézu i Bohr, a sice ve své přelomové trilogii článků z roku 1913, což pro klasickou fyziku znamenalo doslova pohromu, a ty největší rány měly teprve přijít o desetiletí později. V té době, roku 1912 a 1913, byl Bohr na studijním pobytu u Ernesta Rutherforda (1871–1937; fotografie níže) v Manchesteru. Za "výzkum struktury atomů a jejich záření" dostal v roce 1922 Nobelovu cenu.
Bohrova reakce na Rutherfordův model atomu
Rutherfordův tzv. planetární model atomu sestával z kladně nabitého jádra, v němž je soustředěna takřka celá hmotnost atomu, a z obíhajících elektronů se záporným elektrickým nábojem. Navzdory novým úvahám, které do svého modelu atomu Rutherford vložil (například o velikosti jádra nebo důsledkům pro chemii i budoucí jadernou fyziku), vědecká obec na tento počin nijak pozitivně v roce 1911 a 1912 nezareagovala. Nastoupila lhostejná anebo vyčkávací taktika (ani Rutherford se ke svému modelu dále nevyjadřoval) – až na jednu výjimku, jíž byl Bohr.
Pro Bohrovu práci byl jeho model nejdůležitějším podkladem a navíc byl patrně jediný, kdo na Rutherfordovu koncepci reagoval pozitivně, a to nejen kvůli modelu samotnému, na němž mohl aplikovat a testovat svoje smělé představy, ale rovněž díky velkým sympatiím k Rutherfordovi jako experimentálnímu vědci a současně člověku. Bohr, jak uvedl několik dní před svou smrtí v rozhovoru s Thomasem Kuhnem (1922–1996) a dalšími kolegy, Rutherfordově atomu prostě uvěřil. Nicméně s dovětkem, že dosavadní fyzikální představy o atomárním dění, včetně Rutherfordových, musely projít radikální proměnou. Abraham Pais však v tomto smyslu tvrdí, že „tuto novou fyziku se Bohr přiučil u Hevesyho a Darwina, spíše než u Rutherforda.“
Bohrova motivace však, jak vzpomíná Heisenberg na první rozhovor s Bohrem v roce 1920, nebyla myšlenka o nějakém srovnávání atomární struktury s planetárním systémem, „tak doslovně jsem to nikdy nebral“, nýbrž „stabilita hmoty, která je ze stanoviska dosavadní fyziky čirým zázrakem.“ Z hlediska Rutherfordova modelu atomu by totiž na základě dosavadních předpokladů (zákonů elektrodynamiky) mělo docházet k zásadní nestabilitě elektronů v elektronových obalech atomů (termín elektronový obal začal Bohr používat až o několik let později). De facto by atomy, tudíž vše kolem nás a včetně nás, přestalo existovat. Například Richard Feynman (1918–1988) uvádí, že jím navržené „atomy jsou z klasického hlediska zhola nemožné, neboť by elektrony padaly spirálovitě do jádra“. Bohr se pokusil tuto záhadu vysvětlit.
John Polkinghorne (*1930) tento významný krok výstižně shrnuje následovně: Podle zákona klasické elektrodynamiky platí, že elektron jako nabitá částice „se zrychlením neustále vyzařuje část své energie s frekvencí odpovídající frekvenci jeho oběhů“. Ztráta energie způsobí, že se elektron „dostane blíž k jádru a frekvence oběhů se změní. Ztráta energie způsobená vyzařováním přitom dále pokračuje. Jinými slovy, klasický »planetární« atom je něco úplně jiného než skutečná sluneční soustava, již drží pohromadě síly gravitace. Takový atom by byl nestabilní, jeho elektrony by se pohybovaly po spirále stále blíže k jádru a neustále by vysílaly jako svědectví o své záhubě záření v širokém pásmu frekvencí, beze stopy diskrétních čar [...]“. B
ohr se s touto situací (na rozdíl od Rutherforda) nesmířil, neboť poté, co si uvědomil, „že pokud elektron může zaujímat libovolnou oběžnou dráhu kolem jádra, je jeho spirálovitý pád do centra systému nevyhnutelný,“ a tak se rozhodl, že je „mu to tedy nutné zakázat! Bylo třeba omezit pohyb elektronu pouze na vybrané diskrétní oběžné dráhy. Pro zjednodušení problému uvažoval Bohr pouze o kruhových drahách.“
Bohrova cesta k „nejvyšší formě muzikality ve sféře myšlení“
Rutherfordův model bylo nutné upravit tak, aby byl stabilní. Bohr byl na nový přístup připraven díky svému interdisciplinárnímu způsobu myšlení, po otci naučené skepsi vůči jakýmkoli apriorně přijímaným tradičním předpokladům, a rovněž díky svým předchozím představám v disertační práci z roku 1911 O elektronové teorii kovů. Kromě toho, že v disertaci shrnul dosavadní poznatky, rovněž již zaujal postoj, který předznačuje jeho budoucí přístup k uchopení struktury atomu: „Předpoklad [mechanických sil – pozn. F.G.] není a priori sebe-evidentní, neboť je nutné vzít v úvahu, že existují síly ve své povaze takového typu, jež jsou zcela odlišné od obvyklého mechanického druhu /.../“ (Tato část není uvedena v pozdějším anglickém překladu).
Kritika, již zaujímal v disertaci samozřejmě i vůči Thomsonově koncepci atomové struktury (velký a slavný Džej Džej: Joseph John Thomson /1856–1940/), také napomohla k tomu, že spolu neměli tak vřelý vztah jako později s Rutherfordem. Bohr totiž nejprve odjel v roce 1911 na svůj studijní pobyt do Cambridge k Thomsonovi. Avšak ve své mladistvé otevřenosti a nerozvážnosti prý ihned při prvním setkání (nadto špatnou angličtinou), když vstoupil k němu do kanceláře, ukázal Thomsonovi v jeho knize a na příslušné stránce, co má ve své elektronové teorii špatně. Thomson na něj ani neměl čas, a slib, že přečte Bohrovu disertační práci, s největší pravděpodobností nesplnil (dánsky psaná disertace nebyla ani dobře přeložena. Například pro pojem náboj charge, spolu s kamarádem Carlem Christianem Lautrupem, který uměl o něco lépe anglicky, překládali jako náklad, zatížení load či loading atd.). Bohr se alespoň v Cambridge přiučil angličtině, bruslil na bruslích, které dostal k Vánocům od maminky, a pronikl ještě hlouběji do matematiky, ovšem s Thomsonem se navzdory svému obdivu k němu po lidské, teoretické a pracovní stránce nijak zvlášť nesblížili. Nicméně Thomsonovu myšlenku vázaných elektronů Bohr podržel.
Když konečně Bohr začal pracovat a studovat v letním semestru 1912 u Rutherforda v Manchesteru, neměl si s kým o své vlastní práci na modelu atomu důkladně popovídat. O veškerých svých pocitech či zklamáních, názorech na svět, lásce k budoucí manželce atd. informoval v bohaté korespondenci svého bratra Haralda (1887–1951), vynikajícího matematika, a snoubenku Margrethu NØrlundovou (1890–1984). Margrethe v květnovém dopise popisuje, co se mu dělo během představení Othella v hlavě:„/…/ ve středu všech potulujících se myšlenek a divokých snů, jsem cítil, že po celou dobu tam tkvělo něco, o čem jsem už uvažoval, co jsem již pociťoval, jak roste v mé mysli, něco, co jsi právě ty nejvíce ze všech pomohla vytvořit /…/“. Haraldovi se zase v květnovém dopise svěřil s tím, že se začal zabývat i obecněji strukturou atomu a zdůraznil, že Rutherford vypracoval takovou teorii atomární struktury, „která se zdá mít pevnější základ než cokoli, co jsme dosud měli.“ Z usilovné teoretické práce a kusých výsledků, které Bohr získával například o absorbci a rozptylu alfa paprsků, se mu, jak píše opět Haraldovi v dopise z 19. června, podařilo nahlédnout něco nového o atomové struktuře, „pravděpodobně kousíček reality“. Bohr posléze své kritické poznámky a kalkulace – jak k Thomsonově, tak Rutherfordově koncepci atomu – shrnuje ve svém červencovém draftu z roku 1912 O konstituci atomů a molekul, pro který se později ujal název Rutherfordovo memorandum.
Po odeslání memoranda Rutherfordovi si vzal Bohr 26. července volno, aby se mohl 1. srpna 1912 v Kodani oženit. Následné líbánky se nekonaly, jak bylo původně plánováno v Norsku, neboť novomanželé odjeli nejprve na týden do Cambridge, kde Bohr dokončil slíbený článek o alfa částicích (jádra helia) a pak se vydali do Manchesteru, kde Bohrovi hotový článek předali Rutherfordovi (po doplnění některých experimentálních údajů vyšel článek po Novém roce). Potom odjeli do Skotska a na konci srpna se vrátili zpět do Kodaně, kde Bohr nastoupil na místo asistenta na univerzitě; v březnu roku 1913 se stal soukromým docentem.
V Rutherfordově memorandu či v tomto dlouhém dopise již Bohr tvrdí, že stabilitu elektronů uspořádaných v atomu, tak jak dokládají experimentální fakta, už není nadále možno řešit pomocí klasické mechaniky, zdá se to být podle Bohra beznadějné, nýbrž pomocí nové hypotézy, k níž dopomohli ve své práci o mechanismu záření Planck a Einstein. Stabilizačním prvkem se stalo kvantum akce (Planckova konstanta). Bohr si také uvědomoval, že Rutherfordův model umožňuje vysvětlovat nejen rozptyl alfa částic, ale že také může za dalších předpokladů pomoci k vysvětlení periodického zákona chemických vlastností prvků; nic z toho Thomsonův model neumožňoval.
Bohr však nebyl od letního sepsání memoranda se svojí teorií stále spokojen a celé měsíce se nad tím trápil. O svých problémech píše Rutherfordovi například v dopise 4. listopadu 1912 a Rutherford ho utěšuje v dopise z 11. listopadu a píše mu, že se nemusí cítit být pod nějakým tlakem a rychle zveřejnit něco o struktuře atomu, poněvadž, jak říká, „nevím o nikom podobném, kdo by na této věci pracoval.“
Jeho triumfální příspěvek spočívá v kvantování (porcování, kouskování) energie elektronů v atomech. Tzv. vázaným elektronům umožnil obíhat kolem jádra jen po přesně daných kruhových orbitech. Podstatou kvantovací podmínky je předpoklad, že se tyto elektrony nebudou kontinuálně po spirále hroutit na jádro a páchat „elektronové harakiri“, neboť se mohou nacházet pouze v diskontinuitních či kvantových stacionárních stavech, jež nabývají jen určité hodnoty energie. V takovém stavu atomu tedy nedochází ke spojitému vyzařování energie jako v klasické elektrodynamice a rozložení stabilních stavů v atomu je tak časově neměnné. Ve svém inovativním přístupu Bohr elektronu dovolil přecházet nebo přeskakovat pouze z určité povolené energetické hladiny na jinou, což je podmíněno absorpcí anebo emisí kvanta energie, jehož velikost odpovídá rozdílu energií elektronu na těchto hladinách. Při kvantovém přeskoku ze stacionárního stavu En do stavu o nižší energii Em tedy atom vyzáří kvantum elektromagnetického záření (foton) o frekvenci dané podmínkou hνnm = En–Em (kde h je Planckova konstanta a ν frekvence fotonu), a naopak při pohlcení takovéhoto kvanta přejde atom ze stavu o energii Em do stavu o energii En. Nicméně Bohrovo postulování a definování stacionárních stavů elektronů ještě plně nevysvětluje, proč elektron při pohybu na těchto drahách neztrácí energii. Jak to funguje viz ZDE.
Kromě jiného na základě těchto kalkulací a idejí se Bohrovi povedlo spočítat například rychlost elektronu, vzdálenost od jádra, frekvenci oběhů nebo jeho energii na tom či onom orbitu. Ovšem k dokončení své trilogie, na níž intenzivně pracoval od letních měsíců roku 1912, potřeboval Bohr ještě jednu zásadní inspiraci, jež úzce souvisela s výpočtem rozdílu dvou energetických hladin. Chybějící částí se totiž ukázalo vysvětlení čárových spekter.
Teprve až v únoru roku 1913 mohl vložit do své mozaiky poslední kamínek. Díky kamarádovi a kolegovi Hansi M. Hansenovi (1886–1956), který se zabýval spektroskopií, se Bohr seznámil s důvtipně jednoduchou rovnicí opatřenou konstantou, pocházející od Johanna J. Balmera (1825–1898) z roku 1885 – roku Bohrova narození. Balmerova rovnice se týkala pravidelností v pozorovaném optickém spektru atomu vodíku neboli jednoduchého početního vztahu mezi vlnovými délkami (tehdy ještě ne zcela přesně naměřenými) pozorovaných spektrálních čar. O tři roky později se Johannesi J. Rydbergovi (1854–1919) ukázalo, že Balmerova rovnice je speciálním případem jeho rovnice, v níž používal zase svoji konstantu (dnes jde o tzv. Balmer-Rydbergův vztah).
Abraham Pais (1918–2000) uvádí, že „téměř třicet let nikdo nevěděl, co se pokoušela uvedená formule říct. Potom přišel Bohr.“ Mechanika a elektrodynamika si s tímto vztahem prostě celou dobu nedokázaly poradit. Sám Bohr vzpomíná na to, že „jakmile jsem spatřil Balmerovu rovnici, celá záležitost mi byla ihned jasná“. Po hektické práci v únoru 1913 poslal 6. března Rutherfordovi první kapitolu svého přelomového článku. Podle Geralda Holtona (*1922) „narazil na tyto aspekty teprve v poslední minutě [...], kdy již podstatná část jeho článku byla hotova“.
I samotného Rutherforda Bohrův přístup nejprve šokoval. Ptal se ho například v dopise z 20. března 1913, nejen proč jsou v atomu nějaké stacionární stavy či orbity, ale také proč si například jeden elektron z vyššího energetického stavu vybere pro přeskok například právě tento konkrétní nižší stav a nikoli jiný. Jak elektron ví, jakou frekvencí bude vibrovat, když bude přeskakovat z jednoho nespojitého stavu do druhého? Ví snad elektron už předem, co udělá, a na kterém orbitu spočine (a nám o tom nic neřekne)? Ještě v roce 1917 se zase Einstein tázal, jak při nastalé atomární proměně konkrétní vyzářené světelné kvantum (či později foton) ví, kterým směrem se bude ubírat? Erwin R. J. A. Schrödinger (1887–1961), jenž významně přispěl ke zdokonalení vysvětlení atomárního dění na základě spojité představy fungování přírody prostřednictvím vlnové mechaniky, pak v roce 1926 v domácnosti rodiny Bohrů už jen znechuceně konstatoval, že kvantové skoky jsou proklatou záležitostí.
Je však nutné zdůraznit, že ony „proslavené elektronové orbity byly jednoduše pseudo-klasické prostředky reprezentující uvedené stacionární stavy“. Oproti pozdější kvantové teorii, která se již definitivně rozešla s klasickou fyzikou a jejím názorným či reprezentativním pojetím reality, je totiž zatím Bohrův model atomu nedostatečný (týká se to například fixování oběhu elektronu po přesně stanovené dráze, kvantování momentu hybnosti, z chemického hlediska dostatečně nevysvětlil otázku valence nebo proč atom vodíku není rovinný, nýbrž sféricky symetrický).
Bohrova práce z roku 1913 je už ukázkou jeho svébytného stylu myšlení a práce, neboť se nebál propojit některé klasické předpoklady mechaniky nebo elektrodynamiky (používal stále klasické představy, pojmy, logiku, názornost, nevlnové chování elektronů, klasický pojem trajektorie atd.) s kvantovými postuláty, čili s něčím, co z hlediska tehdejší filosofie fyziky nešlo vůbec dohromady.
Není divu, že Holton při studiu Bohrovy trilogie zdůraznil jeho svébytný styl a zásadní rys myšlení, „který potom prostupuje všemi jeho pozdějšími pracemi, především prací o komplementaritě“. Je to právě neobvyklá konstelace a způsob myšlení v neslučitelnostech, který vedl Bohra už v jeho raném díle k revolučnímu kroku, jímž započala etapa systematického dobývání mikrosvěta s novými vědeckými idejemi a prostředky
Vybrané reakce na Bohrovo trojdílné pojednání O konstituci atomů a molekul
J. J. Thomson: Třebaže přednášel o atomové struktuře, zmínil se o B. článcích z roku 1913 a následné kvantové teorii až v roce 1936.
Starší fyzici zakotvení v tradičním způsobu myšlení nad Bohrovými přednáškami v Göttingen kroutili hlavami a říkali: „Pokud to není nonsens, tak to přinejmenším nedává smysl“, jiní fyzici nové pojetí odmítli jako „úplný nesmysl“ a jako „lacinou omluva za to, že neví, o co jde“. (Alfred Landé)
„Všechno je to naprosto podivný a neuvěřitelný, ale tenhle dánský fyzik vypadá tak nějak jako originální génius, že nemohu popřít, že na tom něco musí být.“ (Max Born Landému po Bohrově přednášce v Göttingen).
Bohrovy ideje „byly v té době natolik udivující a neortodoxní, že řada fyziků, a můj starý šéf z Hamburgu Otto Stern mezi nimi, přísahala, že se vzdá fyziky, jestliže by se takový nonsens stal pravdivým (a nevzdala)“. (Otto R. Frisch)
Max von Laue a Otto Stern diskutovali Bohrův článek o vodíkovém atomu, když se promenádovali na Ütlibergu [kopec 873 m n. m.] vedle Curychu. Přísahali si, že se vzdají fyziky, pokud by se měly Bohrovy novátorské představy ukázat jako relevantní. Jejich rozhodnutí nazývali přísahu z Ütli po slavné přísaze na louce Rütli z roku 1291, kdy se první švýcarské kantony spojily ve Švýcarskou konfederaci a přísahaly si věčné spříseženství a nezávislost. V protikladu k počestným Švýcarům, kteří zůstali věrni své přísaze i po 700 letech, von Laue a Stern zůstali aktivními fyziky dokonce i poté, co se Bohrova teorie prokázala být zásadně relevantní. (Victor Weisskopf)
Vaše teorie má ohromující dopad na fyziku a věřím, že až během několika let opravdu poznáme, co je atom, vaše teorie, i kdyby byla v jednotlivostech nesprávná, si zaslouží velkého uznání. (Henry Moseley)
„Ačkoliv jsem ve vztahu k atomovým modelům prozatím ještě trochu skeptický, vaše kalkulace konstanty [Balmerova rovnice] je však obrovským úspěchem“. (Arnold Sommerfeld)
„Bohr dostal geniální nápad, že Planckova konstanta se ukazuje být klíčem pro porozumění atomu“. (Emil G. Warburg)
„Stále žasnu nad krásou jednoho z tvých závěrů. Tím je spojení mezi h [Planckova konstanta] a Balmer-Rydbergovou konstantou. V tomto bodě jsi zašel za rámec hypotéz a teorií až do oblasti pravdy samé. Výše nemůže žádný teoretik dosáhnout“. (Carl W. Oseen).
Pokud by „frekvence světla vůbec nezávisela na frekvenci elektronu [...], pak se ovšem jedná o enormní úspěch – Bohrova teorie musí být správná“. (Albert Einstein)
„O padesát let později se může mnoha lidem zdát, že koncept diskrétních kvantových stavů pro atomární elektronový systém byl zřejmý. Mohli bychom se totiž domnívat, že kdyby Bohr tuto představu nezavedl, přišel by s ní krátce poté někdo jiný. Tento názor je však absolutně chybný“. (James Franck)
„Veškeré moje pokusy přizpůsobit základy teoretické fyziky tomuto novému typu poznání naprosto selhaly.“ Jako by člověku vyrvali pevnou zem pod nohama, na níž dlouhá léta pobýval, a neměl v dosahu už nic dalšího, čeho by se mohl chytit. Bylo tu něco nezačlenitelného, něco, co odporovalo mysli klasického fyzika.„Tento nezajištěný a protikladný základ byl dostačující k tomu, aby umožnil muži Bohrova jedinečného instinktu a jemného citu, aby objevil stěžejní zákony spektrálních čar a elektronových obalů atomů spolu s jejich významem pro chemii. To se mi jevilo jako zázrak a jako zázrak se mi to jeví stejně tak i dnes. Toto je nejvyšší forma muzikality ve sféře myšlení“. (Einstein – vzpomínky)
„Vzpomínám si, že Bohr zastával oproti Sommerfeldovi pesimističtější názor“ (Max Born)
„Bohr byl tehdy s modelem velmi nespokojený. Byl jakousi náhražkou. Myslím, že se neustále držel představy, že to bylo něco nouzového nebo provizorního“. (Alfred Landé)
„Ne, tomu přeci nemůžete věřit. Tohle je pouze hrubé přiblížení. Obsahuje příliš mnoho odhadů a to není filosoficky správně.“ (Niels Bohr)
Dále viz níže nebo Aleš Lacina: Bohrův model atomu, PDF ZDE
*Za upozornění na možné chyby v datech či na jiné nedostatky budeme vděční*
